W Serbskej kulturnej informaciji LODKA w Choćebuskim Serbskim domje je poskitk dobry a poradźowanje přećelne a serbske, jelizo chceš so serbsce posłužować dać. Wjace městna za spisane a spěwane słowo a za wjetši poskitk dalšich wudźěłkow by za kupcow kaž tež za tu dźěłacych lěpje było. Delni Serbja w Choćebuzu měli tola zasadnje přibližnje telko kaž w Budyšinje Horni Serbja dóstać. Ale tole njeje problem, kiž by sej něchtó z wodźacych srjedźodobnje na blido sćahnył, dołhož dźěło pod skromnišimi wuměnjenjemi někak běži. Mi so zda a tež njelubi, zo so přez lěta nimale jenož hišće wo kubłanskich problemach rěči a pisa. Kaž zo njebychmy měli tež hdys a hdys na druhe pohórški a brachi pohladać, wo změnach a polěpšenjach přemyslować a skónčnje znajmjeńša někotre z hrubych zmylkow poprawić.

Hdyž chcu sej w delnjoserbskej »Lodce« literaturu w hornjoserbskej rěči kupić, mam ju husto hakle skazać. Pódla delnjoserbskeho wšak dosć městna za cyłkowny poskitk LND njeje. Najskerje so w Delnjej Łužicy hornjoserbska kniha hižo lědma kupuje. Njewudani so wšitko poskićeć, štož w Budyšinje maja. Hornich Serbow je w Delnjej Łužicy jenož hišće mało. Z tych něhdźe 90 hornjoserbskich wučerjow a kubłarjow, kotřiž su w času NDR tule dele přišli, a jich swójbow je jenož mała horstka serbsce rěčacych potomnikow wušła abo tu w Delnjej Łužicy wostała. Kaž by čas wotběžał. Powójnski spagat mjez tudyšimi třomi rěčemi znaje dotal stajnje jenož jednoho dobyćerja: němčinu.

Wjesoły bě, štóž je spočatk septembra hišće jednu z požadanych zastupjenkow za wusahowacy šulski projekt Worklečanskeje Serbskeje wyšeje šule dóstał: předstajenje musicala »Quo vadis – dokal dźeš?«, kotrež běchu wučerjo a šulerjo w zhromadnym dźěle wuwili. W štyrjoch planowanych předstajenjach a dalšim přidatnym je cyłkownje 2.500 ludźi w Chróšćanskej »Jednoće« musical dožiwiło, kotraž so na tutych zarjadowanjach ze wšěch šowow pukaše. Wjace hač sto šulerjow 6. do 10. lětnika bě na nim sobu skutkowało – 80 spěwarjow, dźesać hrajerjow a dalši za kulisami – a kóždy króć so jim poradźi, publikum zahorić.

Lisa Marija Cyžec a Marie Luise Paškec w rólomaj Lejny a Aleny a chór pod nawodom Diany Šołćineje Foto: Hanka ŠěnecHižo měsacy do premjery bě w Serbach znate: Tu so něšto wulkeho přihotuje. Lětaki so šěrjachu, Serbski rozhłós připowědźeše z wjele lubjacym nowym popowym spěwom Worklečanskich šulerkow »Dale, přeco dale« wosebity šulski event, spěwarjo musicala předstajichu hudźbne chłóšćenki we wobłuku Mjezynarodneho folklorneho festiwala »Łužica« w Chrósćicach, na wjesnym swjedźenju w Sernjanach – haj samo w Sakskim ministerstwje za kultus w Drježdźanach. Tajke intensiwne wabjenje za šulske zarjadowanje namaka drje lědma runjeća. Snadź bě to hižo prěni přinošk k pozdatnje natykliwej euforiji, kotruž musical skónčnje w publikumje, wosebje pak mjez sobuskutkowacymi wubudźi. Zmóžnił bě so hudźbno-dźiwadźelniski projekt dźakowano ideji a angažementej wučerskeje trójki, wobstejaceje z Diany Šołćineje, Bena Hojera a Symana Bjarša. Jim so poradźi mjez šulerjemi telko zahoritosće, wjesela a zapala budźić, zo so tući jako wulki šulerski cyłk wutrajnje do wobšěrnych přihotow musicala dachu. Cyłe zašłe šulske lěto hač k premjernemu předstajenju so tydźensce zetkawachu, zo bychu wuwiwali a zwučowali spěwy, wotběhi a sceny za musical. Intensiwnej probowej lěhwje dopomhaštej k dalšemu skrućenju a zdokonjenju nadawkow kóždeho jednotliwca. A próca je so zawěrno wudaniła. Publikum měješe swoju radosć nad wjeselom a zahoritosću, kotraž z kóždeho sobuskutkowaceho prudźeše – wosebje z impozantneho chóra młódšich a staršich šulerjow a šulerkow pod nawodom Diany Šołćineje. Tež hladajo na to, zo jednaše so wo projektowy chór – Worklečanska wyša šula nima swójski šulski chór, kiž by regularnje zwučował – njech je ćělesu za jeho spěwnu kwalitu wosebity kompliment wuprajeny. Bjezdwěla bě so spěwarjam tu jónkrótne dožiwjenje zmóžniło. Štó drje ma w swojich młodych lětach składnosć, we wulkim cyłku spěwać a to popowe hity z přewodom live-band z wotpowědnym espritom, kajkuž sej hudźba žada? Na dźěćoch a młodostnych bě widźeć, kak tutu wosebitu atmosferu do so srěbaja.

Tak kaž spěwarjo prezentowachu tež hrajerjo na wulkim jewišću chwalby hódny wukon. Něhdyša dźiwadźelnica NSLDź a režiserka Liza Čornakowa bě Jasmin Bulankec, Lisu Mariju Cyžec, Verenu Čornakec, Luizu Kralec, Lydiju Krječmerjec, Marie Luisu Paškec, Franca Bulanka, Steve Dórnika, Feliksa Jacobija a Wincenca Kilanka na jich róle přihotowała a jich dźiwadźelniski talent wuwabiła. Woni zawostajachu přez cyłe předstajenje zaćišć, zo so w swojej róli derje čuja a so z wobsahom identifikuja. Tole bě jedna ze sylnych stronkow libreta, kiž bě šulerjam a šulerkam po wobsahu runje tak kaž po rěči bliski a awtentiski.

Znaty Budyski fotograf Jürgen Maćij móžeše w poslednich měsacach na dwě přewšo wuspěšnej wustajeńcy zhladować. W Kamjenskej słodarni wotmě so wot 26. julija do 29. septembra fotowustajeńca »Městnosće pisanja. Łužiscy spisowaćeljo« a wot 7. septembra do 3. nowembra pokaza so we Wuchodosakskej wuměłstwowej hali w Połčnicy fotowustajeńca »Wuměłcy Hornjeje Łužicy 2«, kotraž je pokročowanje jeho w lěće 2009 wudateho prěnjeho zwjazka. Nětko, dźesać lět pozdźišo, móžemy so nad dalšej wobšěrnej knihu z cyłkownje 70 fotowymi portretami wuměłcow wjeselić, kotrež maja swoje korjenje abo srjedźišćo žiwjenja a tworjenja w Hornjej Łužicy. Projekt bě zhromadne dźěło mjez fotografom a towarstwom Kulturne koło Ernsta Rietschela, kotrež wobaj zwjazkaj tež wuda.

Wuměłc zetkawa wuměłcow: Wustajeńca Künstler der Oberlausitz Jürgena Maćija we Wuchodosakskej wuměłstwowej hali w Połčnicy, 07.09.–03.11.2019W swětłej a wulkej wuměłstwowej hali witachu wopytowarja najprjedy wuměłske twórby dźesać wuzwolenych wuměłcow. Eksponaty sahachu wot zwuzdźeneje ekspresiwity Manfreda Schuberta, rodźeneho Budyšana, přez kubistiske krajiny Martena Kirbacha, rodźeneho w Zhorjelcu, hač k sensibelnosurealnym wobrazam Carly Weckeßer, rodźeneje w Jonsdorfje. Pola twórbow Ansgara Skiby, rodźeneho w Drježdźanach, napadnje, zo rysuje wuměłc hišće ze slěbornym pisakom, kaž je jón tež Otto Dix nałožował. Dalše twórby a plastiki přewodźachu wopytowarja do zadnjeho wotdźěla, hdźež móžeše so do portretow zanurić. Mólby, rysowanki, plastiki, keramiki abo rězbarjene dźěła pak na Maćijowych fotach hłownu rólu njehraja, skerje decentnje wobraz wudospołnjeja. Fokus leži na wuměłcu jako wosoba a čłowjek, čehoždla nastachu portrety pola wuměłcow doma abo w ateljeju. Tući sedźa, steja, su přilehnjeni k blidu abo k jednomu ze swojich dźěłow, hladaja jasnje a direktnje abo so lochce do kamery směja.

Po starobje wot 28 do 97 lět je paleta portretowanych wuměłcow šěroka a kóždy jednotliwy wobraz skići šansu, hłubšo do jedneje wuměłskeje duše hladać, dokelž nawjazuje portretowany ze swojim pohladom zwisk k wobhladowarjej. Při tym pomha tež, zo su wobrazy čorno-běłe, tak zo žana pisanosć abo barba wot bytostneho njewotwjedźe. A tak wuhladaš we wustajeńcy a w knize mjez wjetšinu němskich wuměłcow tež serbske wobliča kaž na přikład molerku Měrku Pawlikowu, rodźenu w Lipsku, Maria Ošiku z Worklec abo Marcela Noacka, rodźeneho w Mužakowje, kotryž dokumentowaše intensiwnje a na dlěši čas pozhubjenje srjedźołužiskich wjeskow přez brunicu. Dale zastupjenaj staj we Wojerecach rodźeny moler a fotograf Michael Kruscha a filmowča Frauke Rahr, kotrejež dokumentariski film »Wopyt w domiznje« wšědny dźeń serbskeje žony z Rownoho dokumentuje.

Gano kazašo se z tym pówabnym gronom na kabaretowy program. Snaź by jasnjej było Jaden tikujo tak – drugi znak. Ale to njeby dosć pókšajźne było, pokazujo ga južo na to, což na kóńcu kuždy wě. A to by Pinkelojc starki rozměł, ale te słowa nadpisma njerozmějašo. Co to ma groniś? Tik dej tikowaś? A wón grypsnjo sebje słowniki a šwyrnjo z palcom pó pismiku »t«. Což namakajo, njespokojni a njepasujo:

tik – ›der Tick‹; tikotaś – ›ticken (rhythmisch, monoton ticken und klicken wie die Tick­tack an der Wand)‹; tikowaś – ›killekille machen‹; tikaś – ›kitzeln‹. Taki njerozym, ten tikotajucy zeger ga njamóžo niko­go tikowaś!

Nět wěm: To jo ortografiska zmólka, to ma byś tyk – ›Tunke, Stippe‹. Teke njerozym: Co dej ten zegarik do tyka tunkaś? A tykowaś? – Znajom jano ruce stykowaś. A to žeden zegarik njamóžo.

Póglědnjom raz pla syna, ako ma górnoserbski słownik. Te njamaju žeden tyk, jano rucni­­karske słowo tykować – ›aus­fachen‹; a tykać jo pla nich ›duzen‹ abo ›[hinein]stecken‹. Bźez­radnosć. Pón wiźi na pó­licy tłuste knigły. Ned ma ten Duden w ruce, a we głowje zaklinkoco a pótikoco (nic ryt­­miski): Te Francozarje su nam to napórali a te Nimce sfal­šowali: Tic – ›wiederkehrende, unwillkürliche Gesichtsmuskelzuckungen‹; Tick – ›lächerlich oder befremdend wirkende Ei­gen­heit, Angewohnheit, sonderbare Einbildung‹; ticken – ›nicht richtig ticken, nicht ganz richtig sein‹.