Měrko Šołta

hudźbny nakładnik a publicistUUVVw Budyšinje

Připowědźena bu premjera »Wójna a ...« dnja 15. septembra na žurli Serbskeho ludoweho ansambla jako 1. dźěl oratorija »Wójna a měr« Bjarnata Krawca a Michała Nawki. Sobuskutkowaše mj. dr. nimo wšěch spartow ansambla tež chór Budyšin. Poprawom mi jako sobuskutkowacemu njepřisteji, so zjawnje k wuměłskej produkciji słowa jimać – ale přinošk muži chóra Budyšin wobmjezowaše so jenož na někak dźesać minutow na spočatku předstajenja.

Za lubowarjow baleta, ale tež za mnohich na wuměłstwo a nowosće lačnych, je to bjez dwěla zajimawa, tež legitimna produkcija. Wobsah a wuprajenje jako žro słužaceho originala so wo tójšto rozšěri, zapřijejo zdobom dospołnje moderne a wot Krawca/Nawki tehdy ani njepředstajomne wuměłske srědki kaž fotografiju, swěcu, modernu reju, elektronisku hudźbu, přisłušnu techniku a wězo tež dalše za inscenaciju trěbne wuhotowanje. Wotmysł a wotpohlad produkcije rozłoži so wopytowarjam (hakle) w zawodźe do předstajenja.

Kruch započnje z inscenacije swěcy, wobraza, elektroniskimi efektami a hudźbu zdobom z recitowanjom spočatnje serbskeho, dale němskeho teksta, hłownje přełožka Nawkoweho prěnjeho dźěla »Wójna a měr« – basniskeho rozestajenja na temu »Wójna«. Rěčane němske pasaže wjedźechu dale přez cyłu inscenaciju. Wujewi so, zo njebě to připowědźeny oratorij, ale skerje kolaža. Jako projekciski zakład słuži hłownje tekst oratorija – wobrazy wo wójnje z wida njepřihotowaneho, naiwneho, nastróžaneho ludu. Hudźba Krawca twori skerje pódlanski, druhorjadny zwisk k cyłkownej produkciji.

Wuznam Korle Awgusta Kocora (1822–1904) wuzběhuje a zdobom wobmjezuje so tučasnje hłownje na jeho kompozitoriske dźěło. Mjenje abo docyła njewobkedźbowany wosta jeho wliw a podźěl na narodnym wozrodźenju.

Wot 1842 wotměwachu so w Sakskej kaž tež w jej přisłušnym dźělu Hornjeje Łužicy spěwanske swjedźenje. Tute mějachu, podobnje Hambachskemu swjedźenjej, zdobom raz zjawneje politiskeje zhromadźizny, a to wosebje přez zanošowanje patriotiskich, potajkim wótčinskich spěwow. Wopak je tu twjerdźenje Jana Rawpa, zo wotměwachu so wot 1836 w Budyšinje němske spěwanske swjedźenje.1 Hakle spočatk awgusta 1842 wuhotowachu w Drježdźanach prěni sakski spěwanski swjedźeń.2

Na rozdźěl wokolnych městow a samo wjetšich wsow Hornjeje Łužicy parowachu Budyšenjo dale tajke popularne swjedźenje-demonstracije. Jako přičinu toho widźeše 1842 němski kritikar, poćahujo so na koncert w Zhorjelcu z wobdźělenjom wšěch worštow měšćanskeje ludnosće: »Görlitz hat deutsche Umgebung, Budissin nicht-deutsche ...«3

Na załoženskim swjedźenju Budyskeho Serbskeho gymnazialneho towarstwa dnja 18. apryla 1845 rozdźěli Kocor po załoženskim akće Maćicy Serbskeje najprjedy noty štyrihłósneho spěwa »Njepušćmy nadźiju rjanu«, kotryž sej přitomni bjezposrědnje wot notow zaspěwachu, jón hnydom wospjetujo, dokelž jich tak zahori. Tak přihotowani, wujasni jim Kocor potom namjet, zarjadować w samsnym lěće serbski spěwanski swjedźeń w Budyšinje, štož ze zahoritosću přiwzachu.4 Kaž prajene: Němska měšćanska towaršnosć njezamó podobny zrealizować.

Kontakty do »nawječorneje« Němskeje a postrowy z Pólskeje

Pjeć pohladnicow ze spočatka šěsćdźesatych lět mam před sobu ležo. Jedna z nich, poprawom fotografija we wotpowědnej wulkosći, pokazuje kwasny ćah w Njebjelčicach ducy z wěrowanja. Tuta je serbsce spisana z někotrymi němskimi, čerwjene podatymi wotpowědnikami nad wotpowědnym słowje, kotrež drje su wot přijimarki. Dopisnicy su wot Michała Nawki na Luise Leonhard do Lübecka, dalša na Fritza Jöde do Hamburga.

Dopisnica Michała Nawki na Luise Leonhard Wobraz: Serbski kulturny archiw

Luise Leonhard dźěłaše wot lěta 1953 wusko hromadźe z wuznamnym němskim hudźbnym pedagogom Fritzom Jödu (1887–1970). Sama zajimowaše so z časa Druheje swětoweje wójny wosebje za słowjanske ludowe spěwy, kotrež hromadźeše. Wot šěsćdźesatych lět minjeneho lětstotka poča Luise Leonhard tute zbližić němskim zajimcam, a to přez zešiwki z notami, originalnym tekstom a wot njeje zhotowjenym spěwajomnym němskim přełožkom. W Serbach dopisowaše sej wosebje z Michałom Nawku, Jurjom Wowčerjom a Ceciliju Nawkec.1 Přez nju dósta drje tež Michał Nawka kontakt k profesorej Jödźe. Tón pósła jemu swoju knihu »Die Volksmusikinstrumente und die Jugend«.2 Lěta 1963 dźakuje so Nawka za připósłanej čisle wot Jöde wudateho časopisa »Pro Musica«. Dźěło Luisy Leonhard sej Michał Nawka wažeše, štož njepokaza jenož jej serbsce spisana pohladnica, ale tež hódnoćenje jeje wudawaćelskeho a přełožowarskeho dźěła: »Die Lieder und ihre Bearbeitung gefallen mir sehr, namentlich auch Ihre Übersetzungen aus dem Jugoslawischen.« Pohladnicy nawróćichu so drje po přewróće 1989/90 do Łužicy.

Postrowy z južnosłowjanskich stron

Z časa młodoserbskeho hibanja wokoło Smolerja přichadźachu dźeń a wjace zwědawi hosćo z cyłeho słowjanskeho swěta do Hornjeje Łužicy. Chcychu so zeznajomić z małym ludom, kotryž nastaji so na puć do moderneje byrgarskeje towaršnosće, bjez toho zo by zaprěł swoju narodnosć a rěč. Nawopak, byrnjež mjeńšina, wutworichu sej wšitke znamjenja byrgarskeje kultury: serbske towarstwa, nowiny, časopisy, wědomostne slědźenje za swójskimi korjenjemi, literaturu, hudźbu a nowe wašnja towaršnostneje zabawy. Wosebje spěwanske swjedźenje, tehdy jara popularne a politisce wuznamne narodne demonstracije, wubudźichu skedźbnosć, a to jědnaće lět do prěnich tajkich němskich w Budyšinje a wokolinje. Wopytowarjo wšak njepřichadźachu jenož do města, ale dźěchu tež rady na wjes, zo bychu tam na swojej woči dožiwili to porno sebi starodawneje burskeje a so wuwiwaceje byrgarskeje kultury. Bě drje jara zajimawe dožiwić wuwiće, takrjec zrawjacy system narodneje kultury en miniature.

W tutym wuwiću špiheluja so zwiski a zwjazki, poćahi a wotwisnosće, ideale, wočakowanja, wojowanja, bědźenje a nadźija, napinanja a přesłapjenja. Wšo to běše motor wuwića, skowanja a skrućenja serbskeho naroda. A kóžda (młoda) generacija je znowa nawjazała na styki, wosebje do słowjanskeho wukraja, wutworjejo sej zdobom swoje »nowe« a nadźijejo so pomocy a podpěry.

I. Słowjenski přećel Serbow

 

Kontakty Serbow do słowjanskeho wukraja pohłubšichu a rozšěrjachu so wot prěnjeje połojcy 19. lětstotka. Přiběracy zajim susodow zbudźi a powjetši přeco bóle wćipnosć młodoserbskeho hibanja wokoło Smolerja. Wjedźeše to k wotewrjenju młodeje inteligency napřećo idejam a wuwiću słowjanskeho swěta a k pozitiwnemu nastajenju napřećo wopytowarjam z tutych kónčin. Tute wuwiće zesylni a rozšěri so na najwšelakoriše styki a wliwy hač do nacistiskeho časa, hdźež dyrbjachu so ze stron Serbow tajke kontakty dale bóle schować do priwatneho. Tež po wójnje so situacija jara njezměni, hač na krótki čas druheje połojcy štyrcetych lět. Kontakty běchu nětko dwoje – oficialne, institucionalizowane po liniji NDRskich wyšnosćow, a priwatne, přez kotrež pak njehodźeštej so hižo přewulke skutkowanje a wliw na serbske wuwiće wukonjeć. Hakle přewrót lěta 1989 wunjese znowa zjawne zasadźenje słowjanskeho wukraja na dobro Serbow a wuskutkowaše so tež pozitiwnje w Serbach samych. Priwatna korespondenca cyłeje tuteje doby swědči wo tajkich kontaktach a špiheluje wšelakore wuwiće.

Lětsa, dźeń po ptačim kwasu připoł­dnju, słyšach w delnjoserbskim rozhłosu znowa Pilkowe wobdźěłanje ludo­weje pěsnje »Zrudny kwas«, nahrawany wot Choćebuskeho dźiwadłoweho orchestra. Bohužel wšak jedna so při tutym nahrawanju wo torso woprawdźiteje Pilkoweje twórby. Njepobrachuje dźě tu jenož jedyn instrument, ale wosebje tež cyły spěwny part, wšako jedna so w originalu wo wobdźěłanje za chór z přewodom orchestra. A tak zasłyši tučas­nje słuchar při radiju dźiwnu monotonu hudźbu bjez někajkeho stopnjowanja a spóznajomneje dynamiki. Přewodny orchester pak stanje so tu z jeničkim nošerjom pozdatnje tak wotpohladaneje wuměłskeje twórby. Znajer serbskeje ludoweje hudźby spóznaje znajmjeńša zakładny, originalny ludowy hłós.

Něchtó bě zhotowił z notoweho mate­riala, chowacy so w Pilkowym zawostajenstwje w Serbskim kulturnym archiwje (SKA) pod signaturu ZM XXXIII 4F, partituru – tež tam pod 4A č. 4. Hižo při hłosach 4F pak namaka so přispomnjenje, zo jedna so wo »Njedospołny orchestrowy material, rkp. Pilka«. Nastupajo »Zrudny kwas« pobrachuje drje jenož hłós flety – na rozdźěl dalšeju tam składowaneju čisłow: »Złe myto« a »Spojšłej stej dwa młoźeńca«. Hišće bóle pak ćerpi material tutych třoch čisłow pod tym, zo faluje wšudźe spěwny part. Wšako wěmy z wot Zbigniewa Kościówa spisaneje biogra­fije Jurja­ Pilka kaž tež z načasnych nowinskich wozjewjenjow a recensijow, zo jedna so při tutych titulach wo dźěl čisłow koncerta składnostnje poswjećenja Serbskeho (Maćičneho) doma dnja 9. septembra 1904 w Budyskej »Krónje«. Namakanje zbytneho materiala a rekonstrukcija, wudaće a zhotowjenje hrajneho notoweho materiala poradźi so mi na wuwróće lěttysaca. Wšitke tehdom­ kaž tež wone na wulkim koncerće we wobłuku sławneje Drježdźanskeje Wustajeńcy sakskeho rjemjesła a wuměłskeho přemysła lěta 1896 za­nošowane, a někotre za mjeńšu hudźbnu formaciju wobdźěłane, zaklinčachu skónčnje po wjac hač 80 lětach znowa, składnostnje wot města Budyšina zarjadowaneho serbskeho koncerta we wobłuku Łužiskeho hudźbneho lěća dnja 8. julija 2012 na žurli Němsko-Serbskeho ludoweho dźiwadła. Běše so mi po intensiwnym slědźenju poradźiło, wšitke čisła dospołnje zrekonstruować, noty zestajeć a titule wudać.

Spočatk lěta wjedźeše měšćanska wodźerka skupinu přez nutřkowne město, pokazujo jim zajimawostki a powědajo lóštnje tójšto »bajkojteho« wo zašłosći Budyšina. Po puću zasta před domom čo. 2 na Mjasowych wikach, natwarjeneho 1670 wot »Hans Bejnádä«, kaž to fonetisce šěroko wurjekowaše. Powědaše, zo bě jara zamóžny a wuspěšny překupc, štož je tež widźeć na bohaće wozdebjenych železnych durjach chěže. Wo serbskim pochadźe ničo njepraji, bě drje – hladajo na nałožowanu fonetiku – skerje přeswědčena wo jeho francoskim, na kóždy pad pak němskim pochadźe.

Zo nimaja jenož turistiscy přewodźerjo, ale tež samy Budyšin – wobydlerjo runje tak kaž zarjady – swoje ćeže ze serbskimi korjenjemi a stawiznami města, pokazuje nam měšćanski muzej runje tak kaž turistiske flajery, krótke a dlěše přehlady stawiznow města. Nihdźe njejewja so Serbja jako zamóžni byrgarjo. Tak rěka w flajeru »Bautzen – Geschichte entdecken ...« na druhej stronje: »Seit Jahrhunderten leben hier Deutsche und Sorben, ein kleines slawisches Volk mit eindrucksvoller Kultur. Tausende Besucher kommen jedes Jahr zu den Osterreiterprozessionen oder erleben mit, wie die kunstvoll verzierten Ostereier entstehen.« A na časowej tabulce str. 12: »3. Jh. ostgermanische Besiedlung / 7. Jh. Einwanderung slawischer Milzener.« Wothladajo wot toho, zo lědma někajki turist abo domoródny »slawische Milzener« z nětčišimi Serbami wjaza, posrědkuje so zaćišć, zo zapućowachu Serbja do wot Němcow kultiwěrowaneho a znajmjeńša hišće zdźěla wobsydleneho teritorija. To je wšo. Zo za 3. lětstotk naspomnjeni Germanojo z Budyšinom ničo činić nimaja, to spisaćelow njewadźi. Wažniše drje je pokazać, zo je to němske město, hewak bychu tola tež mjenowali tu prjedy zasydlene ludy kamjentneje, bronzoweje a železneje doby?! Tute nastupajo stawizny Budyšina dźiwne mjenowanje Germanow saha wróćo na wot spočatka 19. lětstotka hač přez nacistiski čas wjedźene diskusije wo wobsydlenju Łužicy – konkretnje: štó bě tu prjedy: Serbja abo Němcy? Nastupajo njepřetorhnjene zasydlenje Budyšina su to wězo Serbja, štož pak so nacionalistiskim a šowinistiskim Němcam njelubješe a traš tež někotremužkuli dźensa njespodoba. Zo so tuta diskusija pod ruku (hlej naspomnjene a dalše wobłuki) hišće dźensa dale wjedźe, je wjac hač absurdne.

Jako zaběrach so před lětami ze zakładnej analyzu Hauptowych/Smolerjowych »Pěsničkow«, pytach tež za wonymi žórłami serbskeje ludowědy, kotrež wužiwaštaj snadź wudawaćelej za tekstowe dźěle. Hłownje hladach za najstaršimi, wosebje tež nastupajo wopisowanja kwasnych nałožkow. Jedne bě drje pojednanje Abrahama Frencela, wozjewjene po jeho smjerći w lěće 1754.1 Hłownje pak zepěraštaj so awtoraj na Jana Hórčanskeho.2 Pytajo dale, storčich na wjele lubjacy zapis we Wjacsławkowej bibliografiji.3 Zapis bě bjez podaća awtora a Serbski institut ćišć njewobsedźeše. Mějach tak drje titul, nic pak same žórło. Tuž podach so do wědomostneho wotdźěla Budyskeje měšćanskeje biblioteki. Tam njebě hinak. Dźensniši dźeń wšak mamy nowe móžnosće rešeršowanja. Tuž hladachmoj, bibliotekarka a ja, do wotpowědneje syće: SWB online-katalog. A tu nańdźe so pytane žórło, mjenujcy »Abhandlung von den Heyraths-Gebräuchen der Oberlausitzischen Wenden«. Je wobsedźaca institucija – SLUB w Drježdźanach – bě je tež hižo digitalizowała, ju wužiwarjam poskićujo.4 Na městnje mějach tuž móžnosć, zaběrać so bliže z publikaciju. Jako prěnje napadny mi wažny bibliografiski dodawk: Zdźěli so, zo wobsahuje knižka tež notowe přikłady.

K předstajenju »Podlěća« w Michałskej cyrkwi citowachu SN superintendenta Jana Malinka ze słowami: »Tele předstajenje oratorija je wjeršk dnja, měsaca a cyłeho lěta.« A publikum bě runje tak zahorjeny. Hłownje drje měrješe so to na wukon chóra 1. serbskeje kulturneje brigady pod dirigentom Friedemannom Böhmu. Zo wu­padnyštej muskej chóraj, bě zawěsće dołžene tola hišće jara młodym hłosam a njezměni ničo na cyłkownje dobrym přednošku šulerjow. Trochu hinak je to nastupajo solistiske wu­kony, kotrež nje­běchu přeco jenak přeswědčace a wuwažene. Po­dobnje přitrjechi to za orchester, předewšěm skupinu blachowych dujerjow. Koncert zahaji so, kaž je mjeztym tradicija, ze »Stwórba Boža«, kotrež wšak měješe po přeću komponista, »je-li zo bychu so ›Počasy‹ ně­hdy za sobu spěwałe, k wote­wrjenju tychsamych słužić«. Ko­cor měješe drje před wočomaj wuwje­dźenje swojich twórbow w originalnym přewodźe: z klawěrom. Tajki dowola wězo mjenje komplikowanu organizaciju runje tak kaž mjeńše chóry, wšako trjeba so jenož jedyn instrument. Přiwšěm bě tónkróć orchester mjeńši, wot Christiana Kabitza wobstarana instrumentacija transparentniša, hač bě hišće do wróćicy lěttysaca z wašnjom. A tola njejedna so wo nowoinstrumentaciju originala, ale wo adapciju Jana Bulankoweho wobdźěłanja, ko­trehož pre­mjeru dožiwichmy na festiwalu serbskeje kultury 1989. Zo ma to być adapcija, wo tym swědča zapiski tehdy­še­ho sekretara za kulturu w zwjaz­kowym předsyd­stwje runje tak kaž finančne wotličenja festiwala. W přirunowanju z originalom je tu wězo wjele změnow resp. wuwostajenjow – akcentow, dynamiskich a tempowych předpisow, wjedźenja chórowych hłosow, rytmiki abo harmoniki a cyłkowneho wotběha.

Awtor je němski žurnalist a rozhłosownik Claus Fischer. W principje njeje to zlě, sej dać wopisować aspekty swojich­ kulturnych stawiznow z wočomaj cuzeho, takrjec wotwonka.

Jako prěnje staji so wězo prašenje, z kotrych žórłow aw­tor­ čerpa. Dalokož spóznajomne, stej to dwě: interview z Janom Rawpom (Rz 1/2019 str. 42) a jeho »Serbska hudźba«. Wo tutym dźěle praji mi Jan Rawp něhdy, jako so jeho wospjet prašach za žórłami wšelakich tam wopisanych podawkow abo twjerdźenjow: »Ja sym tola jenož zarys napisał.«

Swoje serbsko-stawizniske hudźbne pojednanje wotewri aw­tor z powšitkownym zawodom, wulećawši sej hač do srjedźowěkowskeje hudźbneje kultury słowjanskich wjerchow. Dale namakaja so nimo dwělomneho twjerdźenja k hudźbje Jana Krygarja, zo namakamy pola njeho dopokazujomne »słowjanske« wobroty, dospołnje wopačne podawanje mnóstwa serbskich ludowych spěwow Smolerjoweje zběrki: »Ně­hdźe 2.000 spěwow wobsahowaše prěnje wudaće, wokoło 400 móžachu hač do dźensnišeho dodać«, a dotal hišće nje­trjebane twjerdźenje, zo su tute »zakład za wuwiće serbskeho koncertneho žiwjenja«. Woprawdźe wobsahuje Smolerjowa zběrka 331 hornjoserbskich spěwow z 171 melodijemi a 200 delnjoserbskich z jenož 80 melodijemi. Wuchadźejo z twjerdźenja prěnjeho přinoška pisa awtor w přichodnym (Rz 2/2019 str. 42) nastupajo K. A. Kocora, zo »bě sej wědomy, zo móže(še) so artificielne serbske komponowanje jenož na zakładźe ludowe spěwa stać ... (a) tak pisaše na spočatku předewšěm chórowe sadźby na zakładźe ... (Smolerjowych) ›Pěsničkow‹ ...« To docyła njewotpowěduje repertoirej serbskich spěwanskich swjedźenjow. Wobdźěłane ludowe melodije (ludowe teksty so zwjetša njewužiwachu) namakamy na prěnimaj swjedźenjomaj tři! Dalše tři (resp. štyri, přiličimy-li prěnju wariantu twórby) wužiwa Kocor za »Serb­ski kwas«. »Ludowosć« jeho melodijow njezłožuje so na tradiciji serbskich ludo­wych spěwow, ale na diatoniskim wašnju tworjenja melodijow, kotrež měješe Kocorowy wučer Hering za jeničke prawe, a kotrež je bliske kěrlušam a tež ludo­wym spěwam. Ničo njewě awtor wo wuznamje serbskich spěwanskich swjedźenjow za formowanje a skrućenje narodneho sebjewědomja, ani nastupajo jich doprědkarskej róli jako­ dołho jeničke tajke zarjadowanja w Budyšinje, hewak w Sakskej a Hornjej Łužicy hižo dołho pěstowaneho žanra budźaceho so byrgarskeho sebjewědomja. Tež dalše wuprajenja su skerje pawšalne a nješpihe­luja ani woprawdźite wuwiće, ani Kocorowy narok jako komponist.