Měrko Šołta

hudźbny nakładnik a publicistUUVVw Budyšinje

Spočatk lěta je wušoł w Budyskim nakładnistwje »Lumir« zešiwk, wopřijacy dwanaće dotal njepřistupnych čisłow za muske chóry z pjera Korle Awgusta Kocora. Hłownje jedna so wo lochke kruchi, kotrež je komponist po swojich »15 narodnych spěwach hornjo- a delnjołužiskich Serbow« za solowy hłós z přewodom klawěra wobdźěłał. Zestajił je je za prěni stajny muski chór »Jednotu« w Chrósćicach. Su to: Přadła je Marja kudźałku; Ja stejach horkach na horje; Hołbik dwě běłej nóžce ma; Ha wy­še mi Hornjeho Wujězda; Ha sydał je drobnuški ptačk; Dobry wječor maćerka; Chcył je knjez hólčik wědźeći; Ha słužił je hólčik; Přijěł je z Mišnja młody pan; Hale kóždy króć, hdyž ja dom dźěch. Poslednjemu spěwej doda wudawaćel tež bóle znatu wariantu ze Zejlerjowym tekstom »Hale něhdźe a něhdy«. Zešiwk wotzamknje warianta znateho spěwa »Ha widźu-li ptačata ćahnyć« za muski chór, kotryž skomponowa Kocor hižo 11. nowembra 1868.

MĚRKO ŠOŁTA

Dominowacej wosobinje prěnjeho młodoserbskeho hibanja

»Sym hižom někotre měsacy zaso w mojej lubej Łužicy, ale zwěsćuju ... zo so přeco hišće njemóžach cyle zhrabać z radostneho překwapjenja wo nowym, młódnym duchu, kotryž je wšitkich mojich serbskich bratrow zahorił ... a kotryž runje tam najkrasnišo so pokazuje, hdźež prjedy cyle hinaše zaměry knježachu ... Zetkaštaj-li so tu ... dwaj abo wjac Serbow, rěčachu cyle wěsće němsce ... Nětkole widźiš črjódy tajkich młodych ludźi po budyšinskich hasach ćahać, a dźiwaš so, kak to wjesele ... so bjesaduja w swojej maćernej rěči a spěwaja žortne kuski ... abo wyskace studentske spěwy wo radostnej młodosći ...«

Jako čitach tutón přinošk Jana Pětra Jor­da­na w Praskim časopisu Ost und West z lěta 1841 (serbski přełožk w ČMS 1924, str. 57) prěni raz, mějach zaćišć, zo rozprawja tu nazhonity a zdźěłany starši nowinar wo Serbach a jich po­ło­ženju, a to w cyle načasnym žurnali­stiskim stilu. Hakle jako wěnowach so w poslednimaj lětomaj intensiwnje stawiznam Smolerjowych »Pěsničkow«, bu mi wědome, zo běštaj Smoler a Jordan samsna generacija, Jordan samo dwě lě­će­­ młódši. Lědma so dotal wobkedźbuje, zo zeznaštaj so wobaj hižo na Budyskim gymnaziju. Zastupištaj 1830 drje do samsneje rjadownje a wuknještaj lěto zhromadnje. Smoler je zapisany w aprylu pod čisłom 10 – jako pochad je po­daty Łaz a »Vater Schullehrer das(elbst) 4 Cl(asse) oberst(e) Abth(eilung)«.1 Jan Pětr Jordan sćěhuje w juniju pod čisłom 25, z přispomnjenjom: »aus Zischkowitz ... Vater Bauer daselbst 4 Cl ist ka­tholisch.« 13lětny Jordan poda so po lěće nazymu 1831 do Prahi.2

»Jedne z najwoblubowanišich zawjese­lenjow Serbow je rejowanje ... woni su tuto­mu tak jara poddani, zo wuwjedu je při kóždeježkuli přiležnosći.« Tak pisa lěta­ 1782 serbski wučenc Jan Hórčanski. Mało tehdy runja wjetšinje pozdźišo wob­lubowanych serbskich ludowych re­jow­ je so w našim ludźe wobchowało. Tohodla stajich sej nadawk, tute, dalokož móžno, tak dokumentować a spřistupnić, zo hodźa so zaso wožiwić a zno­wa do našeje kultury zakótwić. Mjeztym nasta film, kotryž ma tutomu zaměrej słužić.

Prěni nastork k projektej saha do lěta 1989, jako so mje Jan Domaška před po­slednim Festiwalom serbskeje kultury wopraša, hač njemóhł za Komorowsku rejowansku skupinu, kotraž tehdy zhromadnje ze Sprjewjanami program přihotowaše, ludowu hudźbu wobdźěłać. K tomu da mi kasety z originalnymi nahrawanjemi serbskich spěwow a rejow. Ani wosnje njeběch so tehdy nadźał, zo taj­ke něšto eksistuje. Z toho časa­ počach so intensiwnišo ze serbskej ludowej hudźbu zaběrać. Pozdźišo, jako dźěłachmoj hromadźe z Janom w dramaturgiji Serbskeho ludoweho ansambla, so časćišo wo problemach pěstowanja serbskich ludowych rejow rozmołwjachmoj. Wón pokaza wosebje na brachi, kotrež so w SLA a rejowanskich sku­pinach nastupajo awtentiskosć rejow jewjachu. Mje zaso zajimowaštej bóle awtentiska rejowanska hudźba a sound.

Stawizniske doškrabki k lóńšemu jubilejej

Při lońšim woswjećenju 675. róčnicy prěnjeho pisomneho naspomnjenja Wulkeje Dubrawy skoržachu Serbske Nowiny, zo běchu zarjadowarjo dospołnje zabyli na jeje serbsku zańdźenosć. Podam tuž lisćinu1, kotruž namakach w tachantskim archiwje a kotraž nastupajo serbskosć wsy za sebje rěči. Budyske tachantstwo Swjateho Pětra kupi w lěće 1599 Wulku Dubrawu wot Sigmunda ze Zezschwitza a wobsedźeše ju nimale tři lětdźesatki, doniž ju 1628 zaso njepředa. Mjenowane zapiski zapoinaja so 1601 a kónča 1607. Notěrowane su na łopjenach jednotliwi wob­sedźerjo2 z wotedawkami a robotami.

Bur a połburja

Wulka Dubrawa měješe tehdy jednoho wićežneho bura, kotryž jewi so jako prěni na kóždolětnej lisćinje, zwotprědka jako »Der Leheman NN«, lěto na to jako »Simon der Lehemann«. Měješe jenož­ 80 grošow dawka płaćić, połojcu na Wałporu (30.4.) a tamnu na Michała (29.9.). Dalše słužby a wotedawki (hač na předźeno) njejsu naspomnjene. Sćěhuje sydom połburow. Prěnjeho zapisachu jako »NN Tschesetzkan«, přichodne lěto »Mickel Tscheseckan«, potom pisany »Nickel Tscheseckann« a při tym přešmórnjene »Ktschestian Tessac«. 1604 slěduje jako »Nickel Tessack«. Tute so w poslednim lěće znowa přešmórny a město toho mamy nětk »Simon Tschekan«. To drje swědči wo tym, zo pisachu so lisćiny stajnje prjedy a korigowachu so po potrjebje při kontroli wotedawkow. Sćěhuje »Lucia Michaltz wittib« [wudowa], pozdźišo »Michaletz wittib«, kotraž koriguje so poslednje lěto na »Michel Lucians Eltister«, potajkim přewza kubło jeje najstarši syn. Dalši połbur je »Vrban Britz Jtzt [nětko] Georg Noack«. Tu so měnja swójbne mjeno mjez Britz (tež Fritz) a Noack. W poslednim lěće je drje kubło synej předał, kotrehož nětko zapisaja jako »Hanß Fritzsch«. Štwórty je »Vrban N Nawoschnicka Jtzt Blasi Jencka von Kamena«. W slědowacych lětach měnja so pisanje swójbneho mjena na »Nawoschneka» a »Nowaschneka«. W poslednim zapisku je to »Jhan Nawaschena« pak »Nawoschena«. Pjaty je »Paul Symonigk weg [dla] Jan Heliasch«, kotrehož mjenuja w poslednim lěće jenož hišće »Paul Heliasch«. Často přewza nowy wobsedźer mjeno prjedawšeho a změni poněčim swoje swójbne mjeno na wone nowe. Poslednjej, přez cyłu dobu samsnej, staj »Andres Noack« a »Frantze Natusch«.