kultura / wuměłstwo

Čeplske ideale

Eksistowachu časy, jako běše dźěławy lud we wuměłstwje, dźiwadle, literaturje a zdobom w fotografiji z woblubowanym motiwom. Potajkim ludźo, kotřiž karu jěducu dźeržachu. Wězo tehdy hižo napohlady hladajo na formu a wobsah daloko rózno dźěchu. Tež, hdyž něchtóžkuli to po 30 lětach hinak wukładować chce.

Tak běch za fotowu wustajeńcu «Naša Łužica dźensa» 1980 wulkoformatowu portretowu seriju wosobow z Łužicy spřihotował. Po wašnju wuhotowanych režijowych fotow. Hornčerja z Krynicy, dejerja z Hrańcy, kolijetwarca z Chóžyšćow atd.

Wobrazy buchu prawdźepodobnje wot jury połojčnate přiwzate, snano nochcychu mnje ani złoboćić! Wšako měnješe Erich Schutt jako juryjowy šef, zo so portrety tak prawje do dźensnišeho wočakowaneho čłowječeho wobraza njehodźachu. K festiwalej 1980 so wustajeńca w ćěsnej jědźerni na Hošic hasy natwari. To dyrbješe mi sobudźěłaćer Domowiny nažel zdźělić, zo njemóža so moje wulkoformatowe wobrazy městneho njedostatka dla pójsnyć.

Wobstatk portretoweje serije: dejer z Hrańcy Foto: Gerald Große

Za wobrazowy zwjazk «Ducy po Błótach» LND 1990 chcych rady při swinjorězanju fotografować a wosebje derje by było, by-li to wonka było. To so zrědka nimoducy poradźi... To pomhaše mi Pśipšojc (Pschiepsch) swójba na Lědach a běch w prawym wokomiku na městnje. Dny pozdźišo dóńdźe pisomne naprašowanje pola swójby Pśipšojc wot weterinara – a hygienoweho zarjada Lubnjowa, hač běchu so při rězanju na dworje wšitke hygieniske předpisy dodźerželi a jeli bu fotografowane, měłe so tute fota zničić. Na, to by mi wutroba krawiła!

Jeje nastaće a jeje změny

Nastaće

Prěnju wersiju ody »Na serbsku Łužicu« zapisa Handrij Zeler jako student w Lipsku 24. awgusta 1827 do tamnišeje rukopisneje Serbskeje Nowiny z čisłom 18. K tomu pohnuli su jeho po mojim sudźenju tři motiwy. Jako prěnje zajim jeho sobustudenta Hendricha Awgusta Krygarja za zažne stawizny Serbow, štož so w jeho elegijomaj w heksametrach »Tomu serbskemu towarstwu« a »Wěšćenje« wotražuje.1 Zdruha bě Zejler w nalěću 1827 w Lipsku wostał a wje­seleše so na wopyt domizny po jednym lěće w Michałskich prózdninach. Třeću, bjezposrědnju přičinu přeradźa sam w lisće Františekej Ladislavej Čelakovskemu samsny 24. awgust 1827: »Dokelž jedyn duchomny njedušnik ... přećiwo serskej rěči tak njezdobnje zaspěwać so zwažił je, da staj mje knjezaj proto­notar Klien a Handr. Lubjenski w Budyšini žadałoj, tutemu hłupemu škrěčatemu sołobikej skerje a lěpje pósk zatykać a ’ho z toho štomika na smjeće (smetiště) sadźić. To je nětko moje najprjeńše dźěło.«2

Jedna so wo nastawk serbskeho fararja Jana Křesćana Rychtarja (1793–1856) ze Złokomorowskich kónčin we wědomostnym časopisu »Neues Lausitzisches Magazin« 1826 »Die wendische Sprache in Bezug auf Staat, Kirche und Volks­bildung«.3 W nim argumentuje, čeho­­dla měła so serbska rěč z cyrkwinskeho žiwjenja Łužicy wutłóčić a wopisuje, z kajkimi srědkami móhło so to docpěć. Šamale poniža w nim swoju maćeršćinu: »Hižo tohodla dyrbi so njedospołna mjenować, dokelž duchowny w njej wšě maćizny nabožneho přednoška wobdźěłać njemóže, hdyž jej samo słowa za proste předmjety a zapřijeća wšědneho žiwjenja pobrachuja, kak dyrbi hakle słowa dodać za wuměłstwo a wědomosć? – Nima ani swójske wurazy za ličbje sto a tysac, ani swójske mjeno za štom, ani pomjenowanje za wótčinu njeposkića, kak hakle za aritmetiku, přirodowědu, zemjepis a kóždužkuliž wyšu wědomosć.«4

 

W sćěhowacym přinošku chcu rozłožić, što je mje pohnuło 2011 prěni raz do Łužicy přijěć. Jako sćěh nastachu 2014, 2015 a 2019/2021 tři mjezynarodne wuměłske projekty, při kotrychž 49 načasnych wuměłčow a wuměłcow z wobłukow tworjaceho wuměłstwa, literatury a hudźby sobu skutkowaše resp. 15 awtorkow a awtorow z třoch krajow (Awstriska, Němska, Słowjenska) komentary za projektowe katalogi přinošowaše.1 Za poradźene přewjedźenje we wšěch lětach bě z wulkeho dźěla Załožba za serbski lud zamołwita: W zmysle basnje Bertolta Brechta »Fragen eines lesenden Arbeiters« słuša mój wutrobny dźak tamnišej zamołwitej Ance Němcec. Jako iniciator projekta chcu so tež wšěm wobdźělenym zjawnym a priwatnym institucijam2 kaž tež nadrjadowanym zastupnikam krajow a zwjazkow w Němskej, Słowjenskej a Awstriskej za přewostajenje rumnosćow a financne srědki dźakować, bjez kotrychž njeby realizowanje krajow přesahowaceje kulturneje wuměny móžne było.

 

Wernisaža projekta «Wobrazy krajiny» 22. januara 2020. Wobdźělnicy su (wotlěwa) Igor Pucker (nawoda kulturneho wotrjada Korutanskeje), Edith Bernhofer (Robert Musilowy institut, Nora Leitgeb (MMKK), Heimo Strempfl (nawoda Musiloweho muzeja), Frauke Rahr, Mirjam Schmidt (MMKK), Anka Niemcec (projektna sobudźěłaćerka, Załožba za serbski lud), Iris Brankačkowa, Christina Boguszowa (nawodnica Budyskeho Serbskeho muzeja), Andreja Hribernik (direktorka KGLU Slovenj Gradec), Jan Budar (direktor Załožby za serbski lud), Marko Lipuš, Roman Uranjek (Irwin), Melitta Moschik, Karl Vouk, Peter Kaiser (krajny stotnik Korutanskeje), Andrej Savski (Irwin), Miran Mohar (Irwin), Hella Stoletzky, Nika Autor, Christina Kliemowa (kuratorka Choćebuskeho Serbskeho muzeja), Michael Kruscha, Christine Wetzlinger-Grundnig (direktorka MMKK), Borut Vogelnik (Irwin), Marko Peljhan, Jošt Franko, Zorka L-Weiss. (Z kolektiwa Irwina faluje Dušan Mandič). Foto: Ferdinand Neumüller

Jednanje čłowjekow je wot dopomnjenkow wobwliwowane. Slědujemy přikładam, žedźimy so za złotym časom prjedawšich (dźěćacych) rajow abo za zańdźenymi, jako ideal předstajenymi politiskimi systemami, kotrež so we wšědnym dnju jako njekmane wopokazachu. Peter Handke na př. zasadźowaše so ze swojeje w Francoskej woleneje domizny w knize »Abschied des Träumers vom neunten Land« (1991) za wobstaće Juhosłowjanskeje3 a dósta wot Draga Jančarja, spisowaćel kaž wón a byrgar woneho »wusonjeneho kraja«, hnydom wotmołwu w »Poročilo iz devete dežele – Privid in resničnost« (1991) (Rozprawa z dźewjateho kraja – mylenje a woprawdźitosć). Jako zachadźachu 1996 we »wusonjenym kraju« wot Južnych Serbow naškarane bratrowske wójny, pisaše Handke swoju pućowansku rozprawu »Eine winterliche Reise zu den Flüssen Donau, Save, Morawa und Drina oder Gerechtigkeit für Serbien«. Jančar wotmołwi jemu z »Misijonar in njegova pravičnost« (1996; Misionar a jeho sprawnosć), samo z dźensnišeje časoweje distancy čitanja hódna korektura idealneho wobraza.4

Napohlad Budyšina, rysowany wot Ludwiga Adriana Richtera Wobraz: z priwatneho archiwa Lutza SpieleraMały wobraz »Schmeckwitz bei Camenz« na titulu aktualneho Rozhlada je dopokaz za to, zo běše młody Ludwig Adrian Richter (1803–1884) tež w našej blišej domiznje z kedźbliwymaj wočomaj, wołojnikom a łopjenami papjery w tobołce po puću. Poměrnje dokładnje móžemy zwěsćić, hdy je młody wuměłc hdźe z kim po puću był a hdy je so wobraz wozjewił. We wobšěrnych »Žiwjenskich dopomnjenkach němskeho molerja« Ludwiga Richtera (w pokročowanjach 1909 w ewangelskim časopisu »Der Friedensbote« wozjewjenych) na swoje prěnje wobšěrne wuměłske dźěło takle spomina: »Jako běch něhdźe 12 lět, přesta mój šulski čas a wot nětka dóstach małe městno pódla nanoweho dźěłoweho blida abo při druhim woknje přikazany, hdźež molowanje zwučowach. Nihdy njebuch prašany, kotre powołanje bych sej snano wuzwolić chcył, ale samozrozumliwje so z toho wuchadźeše, zo chcył to być, štož mój nan běše, mjenujcy rysowar a kopororytwar.« A potom dopomni so na wony wječor, »jako nakładnik Johann Christoph Arnold (1763–1847) z nanom do jstwy zastupi ... a wonaj bjesadowaštaj wo prjedawšich zetkanjach. Pytnych, hdyž druhdy z mojeho dźěła k nimaj pohladach, kak mje stary Arnold wobkedźbowaše. Wón so prašeše, hač sym syn, što tam dźěłam atd. – Skónčnje so nana prašeše, hač chcył wjetši nadawk přewzać ... Měješe wjetši rjad jehłowych rytwow nastać, molowane napohlady Drježdźan a wokoliny. A rysowanki měli po přirodźe molowane być. A dokelž widźeše, zo sym k tomu kmany, tak móhł při tym sobu dźěłać a so tak cyłe předewzaće poradźić. Nanej běše nadawk witany, tak je so wšitko nanajlěpje zrjadowało. Měrny, nahladny muž poskići mi k rozžohnowanju ruku, při čimž z ćichim zadźiwanjom zwěsćich, zo měješe sylzy we wočomaj. – A jako nan po rozžohnowanju zaso do jstwy stupi, praji mi, zo bě jemu Arnold hłuboko znjeměrnjeny zdźělił, kak bě so z pohladom na mnje na jeho njedawno zemrěteho syna, kotremuž sym jara podobny, na žiwe wašnje dopominał, a zo je wón jeho prosył, hač móhł na wosebitym wječoru kóždeho tydźenja pola njeho a jeho swójby přebywać.« Richter běše bórze w »zamóžnej, ale tola jednorje byrgarsce žiwej swójbje kaž doma«. A dale wuzna: »To najpřijomniše při Arnoldowym nadawku běše, zo mje husto pósłachu, zo bych někotre wokoliny Drježdźan narysował. Haj, přez Arnoldec samych so někotre dlěše wulěty po wjacorych dnjach přewjedźechu, na kotrychž je so wón z mandźelskej a dźowku wobdźělił a kotrež nam wšitkim wulke wjeselo wobradźachu. Hromadźach pilnje wšitko, štož zdaše so za naš skutk wužitne, a Arnold běše z mojimi rysowankami spokojom.« Telko z knihi dopomnjenkow Ludwiga Richtera, hdźež wopisuje přihoty wobrazow za wosebitu wabjensku knihu, dźensa bychmy prajili za turistisku knihu.

»70 Mahlerische An- und Aussichten der Umgegend von Dresden« je titul 1820 wudateje knihi nakładnika Johanna Christopha Arnolda. W prěnim wudaću běchu wobrazy z němskim pomjenowanjom titula a w dalšim (1822) z přidatnym francoskim wuhotowane, štož na to pokaza, zo běše nakład wuspěšny a kniha požadana. A tele wobrazy wužiwachu so zdobom tež za dalše knižne wudaće »Merkwürdigkeiten Dresdens und der Umgegend« (1926), pućowansku ručnu knihu Sakskeje Šwicy wot Wilhelma Augusta Lindauwa (1774–1849). 70 litografijow je hač do lěta 1818 nastało, to rěka, zo běše Ludwig Richter tehdom 15 lět młody, z čimž je sej wjele chwalby a připóznaće zdobył, tež wot rysowarja a kopororytwarja profesora Carla Awgusta Richtera (1770–1848), swojeho nana. So wě, zo běše nan swojemu synej při prěnim tak wobšěrnym wuměłskim dźěle k pomocy. »Na kóncu dósta nan kóždu platu do rukow, zo by ju zdźěla retušěrował abo zdalenosć punktěrował a skónčnje wšitko wužrawał«, dopomni so syn.

»Křinja« 1976 do 2005 (11/11)

Njezadźiwa, zo su tute lěta moje dźěło jako fotograf wobwliwowali. Najrjeńšo pak běše, zo mějach začuće, moje dźěło je trěbne a so waži. To njebě a njeje w našej branši samozrozumliwe.

Muzeje, priwatnicy, archiwy, hrody abo pokładownje zmóžnichu mi přistup do swojich magacinow a schowanych zběrkow, zdźěla bjez dowolnosće, dokelž chcychu rady ze swojimi eksponatami w nasćěnowej protyce »Křinja« zastupjeni być. Někotre wěcy, kiž smědźach z ćmowych regalow wzać, běchu pozdźišo tón »hit« we wustajeńcach a so wědomostnje wobdźěłachu.

Tu zwobraznjena postawa swjateje Hany samotřećeje słuša do stareje cyrkwički w Radworju a je jedyn z pokładow, kotrež buchu w 1960tych lětach z wěstotnych přičin přeměstnjene a zdźěla w njedosahacej měrje dokumentowane. W fundusu tachantskeje pokładownje pod dohladom dr. Siegfrieda Seiferta smědźach postawu 1989 fotografować. Šćěpan Delan, pozdźišo farar w Radworju, je na zakładźe přirunanja čornoběłych fotow a mojich fotow za dokumentaciju wo starej cyrkwičce w lěće 2000 postawu spóznał a swjata Hana so do Radworja nawróći.

Postawa swjateje Hany samotřećeje ze stareje cyrkwički w Radworju Foto: Gerald Große

W běhu časa sym wjele wo swojej łužiskej domiznje a jeje pokładach nawuknył. Při tym dyrbju přiznać, zo naby někotryžkuliž eksponat přez moje wašnje fotografowanja wuznam »drohoćinki«, byrnjež poprawom žana njebě. Přiwobroćich so na přikład narodnym drastam, kotrež so wjace njenoša. Na to je mje dr. Lotar Balke storčił a mi wotpowědne eksponaty z křinjow spřistupnił resp. wobstarał.