I.
Serbja. Łužiscy Serbja. Mnohe puće k nim wjedu a to hižo před mnohimi dobami, bjez toho, zo bychmy wjele wo nimi wědźeli.
Kito Lorenc a jeho so posměwaca, skradźnje hladaca Elke, z kotrejž
běchmy swój čas prawaki w lěsach njedaloko Wuježka zběrali.
A Čornobóh, na kotryž smy so z Kitom, Peterom Handke a Barbaru
dóstali, ze Škodowku hač na wjeršk.
Lětsa, ze Čěskeje ducy a kusčičk po Pólskej, dojědźemoj sej, Barbara a ja,
do Žitawy, kotrež mjeno je ze słowjanskeho »žito« wotwodźene,
do Hornjeje Łužicy, do Němskeje.
Posydnjemoj so w hosćencu »K staremu měchej« a dožiwjamoj rěčny kurs w hornjołužiskej narěči. Popřejemoj sej kałowe nudle ze sykanym
mjasom a rybowanym grjekskim twarožkom kaž tež libotawku
z praženymi běrnami jako mały wobjed, kotryž tyje ćěłu a duši.
W hosćencu na sćěnje je napisane: »So napić, najěsć, so lubować a so smjeć su prawdźepodobnje štyri rjane wěcy«.
II.
Bližimoj so Budyšinej, zo bychmoj město wobjěłoj.
Z daloka strowitej wěži cyrkwje, stejitej prosće na łuce, chěže, ani třěchi njewuhladamoj a tež žane wuhenje.
Tuž so nimo města znošujemoj do Njebjelčic,
nimo klóštra Marijina hwězda, w kotrymž běchmy w lěće 2014 dźěl serije ORF »Słód Europy Łužica« (Der Geschmack Europas Lausitz) wjerćeli.